,,A půjde Karmelka do školky?“ Kdo nás znáte, možná si dokážete představit, jak odlišně pro většinu lidí působíme. A s tím se pojí i neustálé zvídavé dotazy od okolí. Tohle je tak obsáhlé téma, že by vydalo na samotnou knihu. Ale protože dotaz na školku dostávám i několikrát za měsíc, od různých lidí, a protože již dlouho cítím potřebu se na toto téma vypsat, konečně tedy ve mě uzrál čas hodit můj tok myšlenek sem na blog. Začalo to vlastně zhruba v době, kdy měla Karmelka rok…
Celý tento můj tok myšlenek berte, prosím, s určitým nadhledem a jak se říká – s rezervou. Nejsem ani zdaleka perfektní a ne vše mi vyjde na 100%! 😀 To já jen na úvod….
Nekompromisní
Jo, tak přesně takováhle jsem byla. Určitě i často krutá a nepříjemná, jinak to však nefungovalo a já nebyla respektována, hlavně ze strany prarodičů. Nikdy jsem nechápala, proč někdo dělá věci za mými zády se slovy “pšššt, to mamince neřekneme, byla by určitě naštvaná“. Takové ty “staré“ přístupy. Zakázala jsem komukoliv dávat mým dětem sladké a moc dobře jsem věděla, proč to dělám. Ze začátku jsem musela být hodně tvrdá a nekompromisní, jinak by to u prarodičů absolutně neprošlo. Tohle píši na úvod, protože v této době, v tom roce Karmel, začaly zvídavé dotazy. Často jen za účelem rýpnutí si. Proč jí nedávám sladké, proč dělám věci tak či onak, proč nechválím, a já už nevím co všechno… Karmel je vlastně takový průkopník, ve všech směrech 😀
Otázka bez chtěné odpovědi
Často jsem svá rozhodnutí vysvětlovala. Přeci když se lidé ptají, chtějí odpověď, nebo ne? No, ne. Velmi často ne. Ale to je takové všeobecné, že my lidé se často ptáme, aniž bychom chtěli vlastně skutečně slyšet odpověď. Na takové ty rychlé a útočné otázky začínající na Proč neumím v klidu a trpělivě odpovědět, i když bych si to moc přála. Ale když někdo skutečně chce vést diskuzi, jsem otevřená všemu a diskutuji klidně hodiny. Vždy je co nového se dozvědět a rozšířit si obzory
Nyní jsem ve fázi, že na otázku, zda půjde nebo chodí Karmelka do školky odpovídám podle člověka. Někdy stačí strohé ne, jindy řeknu takovou výmluvu, jakože zase někam odcestujeme, jindy ani neodpovím a ten člověk stejně na odpověď nečeká 😀
Trauma a šikana
Jak jsem psala již na začátku, toto téma je tak komplexní, že rozvést jej z celistvé, duchovní, roviny do jednoho textu nejde. Pokud si tento článek vůbec někdo přečte, tak od srdce doufám, že jej bude číst s otevřenou myslí. Mým záměrem je, aby bylo na tomto světě lépe a aby vyrůstala šťastná generace dětí bez jakýchkoliv hlubokých traumat. Trauma je dnes horké téma a dostane se, chvála Bohu, ke každému, kdo o traumatech potřebuje slyšet a zvědomit si je
Naštěstí jsou zde takoví lidé, jako je Jarda Dušek, Gabor Maté, Zdeňka Šíp Staňková a jiní, kteří se věnují – vlastně nám všem – dětem a prozkoumávají je ze všech stran. Doporučuji jakoukoliv knihu od Gabora Matého, nebo jakýkoliv rozhovor či dokument s ním. Knihu Děti jsou taky lidi od Zdeňky, a jiné. Díky tomu si můžeme uvědomit mnohé a – podle mě – vědomí našich vlastních zranění je jedním z pilířů šťastného dětství
Trauma není podle odborníků to, co se nám stane, ale, to, jak na danou zkušenost a prožitek zareaguje náš nervový systém. Malé děti, které ještě nejsou ukotveny a vyvinuty si se zvládnutím traumatu sami neporadí. A proto se jich v nás tolik zakořeňuje právě ve školním období – protože při výskytu traumatu (doporučuji nastudovat si, co všechno traumatem je) při dětech není ta nejbližší osoba, který by jim dala to, co potřebují. Láska a bezpečí v náručí rodiče
Takže i když zažívají semnou děti situace, kdy na ně řvu, nadávám jim a podobné (ano, samozřejmě se to u nás děje, snad jste si nemysleli nic jiného! :D), jsem tu vždy pro ně, abych situaci urovnala. Nebiji je, nezamykám je do kumbálů nebo za dveře, aby se vyřvaly, nedávám je pod studenou sprchu a podobné. Ale omluvím se, probereme to, dítě vidí, že i já mám emoce a některé věci jsou prostě moc. Toto bych jednoduše neměla šanci udělat, kdyby byly ve školce – a zažívali tolik běžnou šikanu, ponižování, srovnávání, vytahování se…
Že jsem byla šikanovaná celou základku od mé tehdy nejlepší kamarádky jsem si uvědomila až někdy ve dvaceti letech. Myslím, že mi v tom hodně pomohla metoda NLP, jejíž kurz jsem absolvovala na výšce. Od té doby si jsem vlastně vědomá svého života, potkala jsem Martina a tak dále… Že jsem sama s dalšími spolužáky šikanovala (Miry, promiň! 🙁 ) jednu spolužačku (beztak toho bylo víc, takové ty klasické posměšky,…) mě dodnes moc mrzí
Neznám jediné dítě, které chce do školky
Jdu vlastně trošku pozpátku, ale pro celkové chápání kontextu a mého smýšlení mi věci zmíněné nahoře připadají důležité zmínit
Začnu narovinu. Neznám jediné dítě, které by chtělo do školky. Které by chtělo od maminky, rodičů, rodiny, bezpečného prostředí…
Věty, které se opakují a vnímám od všech maminek okolo:
- Chodí do školky, ale nechce tam chodit
- Každé ráno jdeme s řevem
- Nechce vstávat
- Ráno do školky nechce, potom nechce ze školky – tohle například je specifická věta, kterou rodiče berou tak, že se tam dítěti vlastně mega líbí, i když to ráno vždy jakoby zapomnělo. No, ono jim nic jiného totiž nezbyde, než potlačit svůj smutek, že jdou od mámy a přilnout k jiné osobě. Učitelce, nebo v horším případě k vrstevníkům
- Chce po o domů
- Ve školce nechce jíst jídlo
A jiné
Argumenty rodičů
Argumenty rodičů, proč dítě dávají do školky:
- Protože se to tak dělá
- Musí zpátky do práce
- Dítě potřebuje kolektiv
- Naučí se tam různým věcem
Bod číslo 1 nechápu. Snažím se nad ním přemýšlet již roky a ze všech stran. Je mezí námi spousta lidí, kteří jdou zarytě “proti“ systému, jen, aby nedělali věci, jako ostatní. Viz období Covidu. Připadá mi však, že nad touto systémovou věcí nikdo moc nepřemýšlí a jednoduše to berou jako rovnici. Dítě má 3 roky (často i před) = jde do školky; 6 let = jde do školy. Proč?
Ad 2: Mamka musí zpět do práce. Jednou nám můj brácha řekl větu, kterou s oblibou s jeho intonací opakujeme 😀 A to: ,,Já nemusím nic!“ No, a fakt. My opravdu nemusíme nic. Když se nad tím zamyslíte… Všichni (mě nevyjímaje) s oblibou musím využíváme na denní bázi. Je to jedna ze lží, která u mě přetrvává a které bych se ráda zbavila, ale je ve mě hluboce – systémově – zakořeněná. Musím. Myslím tím věty typu Musím teď pověsit prádlo / To nesmíš / Musíš si dát to, jinak to / Musím to udělat / atd… Pokud to vysloveně neohrožuje někoho na životě, tak nemusím. Zkuste se někdy zastavit, zpomalit – a zvědomit si věty a věci, které říkáte. Kolik těchto nalhávání v nich je? U mě ve zrychleném světě spousta. A když zpomalím, vymizí…
Skutečně musíte do práce? Určitě jsou zde rodiny, kde jeden plat nestačí. Ale vy opravdu musíte – musíte mít pořád nové oblečení, kupovat dětem neustále hračky, utrácet za výlety a kokina, Netlixy a podobné…? To je opět to komplexní téma – jak my žijeme, v jakém přepychu a nadbytku. Kolik máme ve skříních hader, kolik stovek hraččiček a hraček mají děti… Nebo že děti stojí hodně peněz. Tybrďo, to fakt? Ale to už zase trošku odskakujeme… A určitě věřím, že se finance navíc dají řešit i brigádami a podobně
Ad 3: A to, že dítě potřebuje kolektiv – no, to se tak říká. Když se někoho zeptám, jak to myslí a jak na to došel, ještě jsem kloudnou odpověď nedostala… Vždy padají argumenty jako chce se hrát, chce být s ostatními dětmi a jiné. Naše děti ke hraní si jiné děti nevyžadují a vidím to všude okolo, kam jdeme. Zvlášť takto malé děti nijak nevidím, že by se spolu hráli. Naše děti jsou nejraději s námi a co tak pozoruji, mají to tak i ostatní děti (pokud nejsou zadupané výchovou a dostávají dostatek lásky)
Ad 4: Doma se těm věcem nenaučí?
Kolektiv ve školce
A mluva. Dítě se učí mluvit na základě pozorování a sluchu. Někdo v roce, jiný ve dvou, třech,… Teď si vemte, že jej hodíte mezi dalších 15 nebo kolik dětí, kteří nemluví dobře/srozumitelně. A s těmito dětmi interaguje celý den. Jaký styl řeči asi odkouká? Když je vhozeno mezi děti, které nedostávají lásku. Mezi dalších 15 dětí, kteří v té školce vlastně být nechtějí a jsou akorát tak frustrovaní. Svoji frustraci si pak vybíjejí agresí. Šikanou. Siláctvím. Myslím, že tohle všechno si ve školkách a školách zažil každý z nás a snad každý byl šikanovaný nebo šikanátorem, či obojím
Dopoledne na zkoušku
Jedno dopoledne jsme byli na zkoušku v jedné školce. Já a Karmelka, když jí byly 4. Věděla jsem, že tam chodit nebude, ale nabídli nám to na 2 dny v týdnu, tak si říkám – mrknem. Chvilku se tam hrála s jedním chlapečkem, který jí něco vykládal a neuměl R. Po té chvilce Karmel na celý den, myslím, že i ten další, “sklouzla na jeho úroveň“ a mluvila stejně špatně. Ve školce byl ranní kruh – myšlenka to byla pěkná – ale děti vydržely sedět asi minutu… Každý měl říct, jak se cítí a většině dětí to bylo nepříjemné a klopily oči. Někdo neodpověděl, jiný řekl strohé dobře a pak se jelo dál
Jednou jsem šla kolem jedné školky a za rohem, kam neviděli paní učitelky, sedělo cca 15 dětí a většina z nich srdceryvně plakala za maminkou. Byli vlastně strašně roztomilí, jak tam seděli, objímali se a doslova si plakali na ramínku. Na tohle nezapomenu nikdy a co se v dětech odehrávalo, by spousta dospělých vzala na lehkou váhu. Mně to přišlo hodně smutné…
Odpojení
Tohle jsou vlastně jen takové racionální příklady, proč dítě do školky dávat nechci
Těmi hlavními však jsou následující:
- Nenacházím jediný důvod, proč je tam dávat. Skutečně ne. Často přemýšlím nad tím, proč starší generace považují za správné dát dítě do školky a jaké strachy je k tomu vedou
- Je mi s dětmi moc dobře. Nejedná se o žádné lpění, což jsem si potvrdila nyní, kdy odjeli beze mě poprvé na 4 dny oba s tatínkem na hory. A já za nimi nepláču – dokázala jsem je pustit
- Dětem je semnou / s námi dobře. Proč něco měnit?
- Děti nemají kapacitu na to ovládat své emoce a činy. Neumíme to vlastně kolikrát ani my dospělí… Ale jak má z dítěte vyrůst zdravý a laskavý jedinec, když je v kolektivu dalších nedozrálých mozečků, kteří se bijí, křičí, neumí se omluvit a podobně…? Tyhle projevy laskavosti, zvládání emocí a strachů, máme dětem předávat my. A v sobě je zároveň léčit. Mně totiž děti ukazují skutečně to nejlepší zrcadlo a právě díky něm a sebereflexi si uvědomuji tolik věcí
- Dvě dospělé osoby na 15 dětí? Sami rodiče víme, kolikrát za den nám přeteče gbelík a máme toho dost s jedním či dvěma dětma. Někdy je toho vypětí prostě až moc. A co teď ty dvě učitelky, které jich mají tolik na starost?
Na tohle téma se pravidelně bavíme s mojí velmi blízkou osobou, která učí ve školce. Tato kamarádka je sluníčko a nejsou jí věci jedno. Rozzáří každý prostor, kam jde a ve školce ji děti mají moc rády. Někdy ale až moc… A tak si na sebe tahá veškerou tíhu těch malých špumgastů a jejich smutky. Nahrazuje jim maminku, což ale nejde, a děti se na ni upínají. A při konverzacích s ní se skutečně utvrzuji v tom, že (takto malé) děti patří k rodičům
Odpojení. Myslím, že toto slovo již použil každý. Takové ty věty, že se stáváme odpojení od svého těla… Já osobně – a nejen já – věřím, že naše celé já se formuje v dětství (podle různých odborníků ještě předtím, v bříšku, při porodu,…). Za mě je to hlavně to dětství, kdy dochází k odpojení a kdy nás systém a starý typ výchovy učí odpojit velmi brzy – od maminky počínaje. Nekojením, vozením v kočárku, spaním ve vlastní postýlce, atd… Já cítím, že se od dětí odpojovat nemám – a ony to cítí stejně. Až dojde k jejich naplnění mnou, přirozeně odpadnou a budou si žít život po svém
Poslouchej maminku
Uuuuuufff, z téhle věty mě vždycky mrazí! Mně vypadne z pusy často spousta věcí, které pronesu bez rozmyslu. Některé mi nedocvaknou, jak se říká, jiné si – naštěstí – ihned uvědomím. Co jsem to vlastně řekla za blbost… Když, nejčastěji starší generace, řeknou větu poslouchej maminku – myslí tím, ať dítě dělá, co mu řeknu. To by dopadlo! Špatně. Jak pro mé ego, tak pro dítě. Tímto se akorát posiluje nejčastější povýšenecký styl života – já jsem něco víc, než ty a ty mě budeš poslouchat. Protože jsem to řekla! Lidé, kteří byli v tomto módu vychováni (a pokračují v nevědomém módu po zbytek života), pak nemůžou vychovávat jinak, neboť sami celý život touží po jakési vládě
Takhle se přesně formuje člověk, který poslouchá někoho jiného, nežli sebe. Řekl mi dej si bundu, dám si bundu (i když je mi vedro); řekl mi to nedělej, neudělám to (i když mám potřebu to prozkoumat); řekl mi nech se naočkovat, naočkuji se; řekl mi zvol mě! – tak co by ne…Věta Poslouchej maminku! je velmi hluboká… A já jen doufám, že se z Karmel nestane ta hodná zadupaná holčička, která maminku poslouchá…
S tím se pojí věc, kterou si uvědomuji až poslední týdny. Ty děti skutečně nejčastěji vědí, co je pro ně samotné nejlepší. Vědí to na vědomé úrovni určitě lépe, než my dospělí, kteří jsme od svého těla a nitra právě často odpojeni
Ego
Příklad: Když Karmel cítí, že vyběhne ven holá a bosá, tak to cítí správně. I když je půlka února… Potvrdili jsme si to již několikrát. A nejvíce mi v tomto otevřel oči – jako vždy – Marťa, který se vrátil z týdeního kurzu vipasany osvícený – ať už to zní jakkoliv. Po jeho příchodu to byly nejintenzivnější 4 dny (mého) života. Ať už si tyto řádky přebere kdo chce, jak chce, Martin nám v těchto dnech ukázal naše ega. Přiměl nás dělat to, co je skutečně správné. Karmel běhala nahá, měli jsme koncerty, a u nás doma bylo tolik čisté radosti, jako snad nikdy. A byla právě půlka února – tedy zima. Ale když vysvitlo slunce, děti vyběhly ven, bosy – a chtěli se koupat v bazénu. Mé já to bohužel kvůli tlaku z okolí mimo naši čtyřčlennou smečku neustálo a já na ně zařvala, že koupat se teda nebudou. Ony by beztak jen oprobovaly vody a neskočily tam. Ale o to nešlo, nechala jsem se strhnout stereotypy a zakázala jim dělat věci, které cítili, že jsou správné. A to ode mě byla jen hra ega
Proč tohle píšu? Protože VŽDY, když naše děti dělají, co je pro ně nejlepší, z toho vyjdou na konci dne zdrávi. A velmi často, když jsou delší dobu ze dne bez nás či v prostředí plném rušivých elementů – nachladnou. Nebo když já nenaslouchám vnitřnímu hlasu a nutím je do věcí, které nechtějí- s přirážkou nesmyslných vět jako Nachladnete a podobně. No bodejby ne, když jim to řekna maminka! Tak just nachladnou, šak co budou! 😀
Uvědomujete si, jak vám samotným je, když jste dotlačeni do něčeho, co dělat nechcete? Když musíte chodit někam, kam chodit nechcete? Takový ten nejčastější příklad, kdy děláte práci, kterou dělat nechcete a která vás nebaví? Jen proto, že musíte…? Proč byste museli. A proč bych měla tlačit děti do věcí, které nechtějí?
Závěrem
Já se samozřejmě Karmelky v různých fázích života ptala, zda chce jít do školky. Poprvé řekla, že ano – měla to nakukané od babičky, jak je školka super a že je barevná a tam se děti celý den hrají. Pak jsem jí vysvětlila, že tam ale nechodí maminka ani brášek. Tak na to ona, že to teda ne… A od té doby to už vlastně nikdy neřekla, že by tam chtěla. A kdyby tam skutečně chtěla a chodila ráda? Tak ji v tom, samozřejmě, nezabraňuji a jsem jí oporou…
Na Kostarice jsme trávili půl roku intenzivně s jednou rodinou se čtyřma dětma, jež byly vychovávány doma. Rodina předtím žila dva roky v autobuse a cestovali po Státech. Na Kostarice první a třetí dcera chodily pár krát do týdne, jak chtěly, do jedné školy, kde si skoro celý den hráli. Jinak jsme trávili čas společně a děti se krásně hrály – ty naše s jejich – bez jakéhokoliv konfliktu, s láskou, všechno si půjčovaly a my jim byli stále na blízku. Tohle byla první rodina, ještě k tomu tak velká, u které jsem na vlastní kůži poznala, jak krásné je soužití s dětmi. A Kostarika byla pro nás celkově srdce-otevírající prožitek
Já a priori nemám nic proti školkám. Snažím se nevysílat vůči nim žádnou negativitu – ta by akorát plodila další negativitu. Osobně však cítím, že pro nás to není ta správná cesta. A jestli naše děti půjdou někdy do školy? No… já myslím, že odpověď už nejspíš tušíte… 🙂
Do nikoho si nerýpu, sama to nemám ráda. Ať každý koná, jak uzná, že je nejlepší. Kéž by tohle konání šlo z nitra duše a nebylo učiněno jen tlakem okolí a systémem 🙏🏼 To si přeji a přeji to i vám
